Prosinec 2017

Novoroční předsevzetí.

31. prosince 2017 v 17:10
Ne, nebudu si dávat "Novoroční předsevzetí". Ne, nevypíšu sem seznam šlechetných věcí, které v příštím roce uskutečním.

Chceš něco udělat? Udělej to hned.


Když chci něco změnit/udělat, přece si nebudu říkat "od zítra/od Nového roku", ale prostě to udělám. Není důvod hledat si záminky, že něco odložím až na určitou dobu. Chci zhubnout? Půjdu běhat. Ne zítra, dnes. Chci přestat kouřit? Ne, ne od Nového roku, ode dneška.

Myslím si, že Novoroční předsevzetí jsou jen záminkou proč něco nezměnit/neudělat hned.

Šťastný Nový rok 2018!

Pauza.

30. prosince 2017 v 20:17
"Možná bychom si měli dát pauzu.. promyslet si to a pak si říct, jak dál..."

Jo pauzuu -
Jestli se mnou být nechce, tak ať to prostě řekne, ne?

"Já neříkam že to tak je, ale prostě bychom si mohli dát pauzu na rozmyšlenou"


Ach, já tak miluju, když jsou lidi upřímní... Já ten vztah nebrala vážně, ALE je snad nějaká základní slušnost a normy chování. Evidentně terapeut ani netušil o čem mluví, když mi řekl, ať zkusím lidem důvěřovat, že lidi nejsou zas tak zlí.

Hahahah. Ne. Jsou ještě horší. Neříkám, že jsem nějak hrozně morálně zásadová, ale minimálně jsem upřímná.

Praha stále slaví Vánoce.

29. prosince 2017 v 21:12
Dneska jsem s mamkou vyrazila na návštěvu našeho hlavního města. Chtěly jsme navštívit výstavu impresionismu a pak se jen tak cournout ulicemi.

Z výstavy bohužel sešlo, protože ačkoliv začínala v deset, a v Praze je instalovaná už přes dva měsíce, dostat se dovnitř bylo celé dopoledne (a dost pravděpodobně i odpoledne) nemožné. Stometrová čtyřproudá řada lidí, každý z nich musel projít bezpečností kontrolou, aby se vůbec dostal na "území hradu". Do budovy s výstavou se snažila dostat další několik desítek metrů dlouhá fronta - ti lidé tam stáli nejspíš už od šesti od rána, nebo tak nějak.

Vánoční trhy stále ještě všude a těch turistů a lidí co nebyli v práci - vždyť dneska není žádný svátek, a je to téměř týden, co byly Vánoce...

Prázdno.

28. prosince 2017 v 20:10
Myšlenky. Normálně jich mám až moc, v mojí hlavě to obvykle vypadá jako při hurikánu, teď je tu ale prázdno. Jen sem tam nějaká osamělá myšlenka, co se ustrašeně choulí a doufá, že zůstane bez povšimnutí.

A taky je mi všechno nějak jedno.

Tohle u mě většinou bývá prvním stádiem deprese.

Je mi to jedno.

Dobře, mohla bych být trochu optimističtější -- třeba jen nemám den.

Vana a Saturnin.

27. prosince 2017 v 20:51
Dneska k námměli přijít naši známí, s dvěma malýma řvoucíma dětma. Pět minut před jejich příchodem jsem si napustila vanu, naházela do ní levandulovou sůl, popadla knížku a odmítala vylézt.

"Počátek Miloušovy nové životní dráhy totiž spočíval v tom, že jej o půl šesté ráno probudila rázná hospodyně optimistickými slovy, že ranní ptáče chytí nejtučnějšího červa, což mu zvláště před snídaní připadalo značně nevkusné - "


K Vánocům jsem mimo jiné dostala i knížku "Saturnin se vrací" od Miroslava Macka. Přečetla jsem zatím pouze několik kapitol, takže ještě nemám ucelený názor, nicméně mám dva protichůdné pocity.

Ke knize jsem přisupovala se značnou skepsí (druhé díly obecně za moc nestojí, a tohle ještě napsal někdo jiný po asi sedmdesáti letech), nicméně moje obavy se nenaplnily. Kniha je psaná úplně v Jirotkově stylu, baví mě to. Párkrát se tam objeví nějaký sice lépe zpracovaný ale už ohraný vtip - v tomhle byla původní kniha naprosto jedinečná - naprosto jedinečná.

Každopádně, zatím mohu říct, že můj názor je spíše pozitivní, uvidím, jak se děj bude dále vyíjet.

Zmrzlina, sestra a pohádka.

26. prosince 2017 v 22:15
S mojí sestrou máme odjakživa komplikovaný vztah. Když mi byly tři, rodiče se mě zeptali, jestli bych nechtěla sourozence, a já souhlasila (žila jsem v domnění, že je to něco jako křeček - napřed je s ním legrace, to těch prvních pár dní, a potom dožije někde v zapomnění v kleci). O devět měsíců později už jsem měla na celou tu věc se sourozenci dočista jiný názor.

"Máchale! Spadlo ti to! Hmm.. Asi vítr.. Postav to!"

Nicméně, dneska jsem byla doma právě jen s již zmíněnou sestrou, zbytek rodiny odjel potěšit vzdálené příbuzné. Nečekala jsem, že budu tolik ráda, že tu sestra zůstala - nebýt jí, zřejmě bych byla celý den o hladu (uvařila mi oběd). Naprosto výjimečně mezi námi nedošlo k žádné větší potyčce a den jsme společně zakončily u televize se spoustou zmrzliny.

Co je víc?

25. prosince 2017 v 22:29
Miluju když můj pes jen tak líně pochrupuje u televize, zatímco my koukáme na pohádku. Ještě hrneček horkého čaje a teplou deku - co je víc?

Ten pocit klidu a míru (samozřejmě i lehké napětí, zatímco se princ pokouší vyhrát nad zlými silami nebo zlou macechou jeho vyvolené) není nikdy silnější než právě během Vánoc. I moji workohiličtí rodiče na chvíli zpomalí a sice během pohádky stihnou ještě milion dalších věcí, ale ke konci už vážně jen koukají a usrkávají čaj.

Není nad to, občas prostě jen tak 'proflákat' odpoledne.

Štědroodpolední schovávaná s punčem.

24. prosince 2017 v 16:59
Jako každý rok jsme odpoledne vyrazili na punč za známými. Bylo tam hrozně moc lidí, přesto konverzace vázla (zřejmě jen do chvíle, než jsem odešla).

Vzala jsem si punč (alkoholický, i přes "ehm ehm významné pokašlávání" mých rodičů) vzala si židli na verandu a byla jsem ochotná tam klidně i zmrznout, abych nemusela zpátky.

Naštěstí mám u známých doma stále přístup k wifi, tak jsem si přečetla pár sarkastických článků na různá témata. Později mě dalí příchozí v podstatě 'sejmuli' dveřma, ale všechno lepší než společensky konverzovat..

Šťastné a veselé!

Je to konec?

23. prosince 2017 v 20:43
Jak mám poznat, jestli je konec?
Tři dny jsme spolu nemluvili.
A ten poslední den mě viděl extrémně nalitou.

"Krásné Vánoce."

- 4 minuty nic, on je stále online.

"Proč mě ignoruješ? :/"

-"Sorry že jsem ti dvě minuty neodpověděl
Taky hezky Vánoce..."

Jistě, nejsem a ani jsem nikdy nebyla ideální přítelkyně. Ale snad si zasloužím normální rozchod, ne?

Dávám si dohromady střípky vzpomínek na včerejší večer.

22. prosince 2017 v 10:21
Od pěti ráno jsem oficiálně střízlivá. Upřímně řečeno, už mi nic nepřijde legrační. Včera jsem si připadala v pohodě a ohromně zábavná, ale asi hodinu zpátky jsem mluvila s kamarádem, se kterým jsem se právě včera večer potkala a podle něj jsem byla všechno, jen ne v pohodě. Prý jsem prohlašovala, že svého 'přítele', co tam hrál na kytaru zabiju, a že ty holky co tam balí vůbec nejsou pěkný a taky že jsem se pořezala do stehna a bla bla bla.

Abych to nějak vysvětlila, ve škole bylo přespávání, já tam nešla (moc lidí a tak) a rozhodla jsem se zůstat na intru (který je chodbou spojený s naší školou). Měla jsem hroznou chuť na víno, tak jsem si koupila flašku. Od šesti večer jsem hezky upíjela a koukala na seriály, potom mi už děj přišel moc komplikovaný, tak jsem jen tak hluboce uvažovala o životě. Když se tu stavila moje spolubydlící, která chtěla zabalit dárek pro třídní, řekla mi, ať jí pomůžu (aby se ujistila, že ještě nějak aspoň trocho vím co dělám). Vytrhla jsem jí balíček z ruky a se slovy "Tty tto děláš úplně špatně, haha, to musíš takhle" jsem balící papír úspěšně zmuchlala.

Prvně v životě opravdu opilá


Myslela jsem si, že všechny ty opilecké historky o tom, že si člověk ani nepmatuje co dělal jsou jen výmysly, které mají okolí pobavit. Postupně si z vyprávění a útržků vzpomínek dělám obrázek o tom, co se včera dělo. Ne, nejsem na sebe hrdá. A ne, už ani nejsem veselá. A ano, procházející tělocvikář zřejmě slyšel tu část s pořezaným stehnem (díky bohu za mého kamaráda, který se s ním dobře zná, tak na něj jen kývl a já neskončila u ředitele a nevyloučili mě ze školy ani z intru). Skoro celý život jsem byla extrémně spolehlivá a až poslední dobou jsem se naučila trochu "uvolnit". Zřejmě se ale vrátím ke svému přesně naplánovanému životu a rozhodně nebudu pít vypiju maximálně jednu skleničku a budu vážně opatrná na všechno s OH skupinou.

Rozhodně nejsem opilá.

21. prosince 2017 v 19:03
Mám v sobě asi půl lahve vína (růžového, suchého). Nepřijde mi, že bych byla opilá, vím co dělám. Sice moc nekoordinuju pohyby a začala jsem být podezřele dobrá ve zpívání, ale jsem plně při vědomí.
Nejsem si jistá, do jaké míry tyhle věty dávají smysl, ale všechno mi přijde legrační. Mám dneska ještě v plánu dopít tu flašku, hah. Cítím se úžasně klidně, a to jsem si ještě ani nevzala prášky (jsem fakticky zvědavá, co v kombinaci s alkoholem udělají).

Taky je mi všechno nějak tak jedno, prostě se cítím fajn. Jestli je tohle následek pití vína, měla bych vážně začít pít.

"Milý deníčku".

20. prosince 2017 v 20:29
Nikdy jsem neholdovala blogům typu "milý deníčku, dneska se na mě někdo ošklivě podíval a já jsem moc a moc smutná". Obecně mě nikdy nenadchly "deníčkové blogy", ale čím dál tím víc mi přijde, že je to skvěle úlevný. Anonymně si tu můžu vylít svoje srdíčko a nikdo vlastně neví co jsem zač. Psát si klasický 'papírový deníček' jsem zkoušela několikrát, jenže moji rodiče o mě mnohokrát měli starost a pochopitelně pro "moje dobro" procházeli moje věci. Nemysleli to zle, chtěli mi pomoct.

Občas tu narazím na nějaký milý komentář, a je hezký vědět, že někdo si nemyslí, že jsem ufňukaná puberťačka a to jsem tu ještě nezmínila mojí diagnózu.


Takže, anonymní fňuk fňuk, mizím pro dnešek zpátky do reálného světa (ne,že by se mi tam chtělo...).

Snažím se chytit si kousek štěstí.

19. prosince 2017 v 21:36
"Má to tak být."
Nesnáším tuhle větu. Je to, jako hodit všechno co se děje na to, že je to jen součástí něčeho většího, a zbavit se pocitu viny/ublížení.
Je to, jako prohlašovat, že nemůžeme udělat nic s tím, co se nám a okolo nás děje - to tak ale přeci vůbec není.

Když něco chci, musím si za tím jít.


"Každý je svého štěstí strůjcem."
Nejsem zrovna fanouškem motivačních citátů (spíš právě naopak), ale na tomhle vážně něco je. Jsou věci, které neovlivníte, ale spoustu z nich nějakým způsobem změnit můžeme.

Obavy.

18. prosince 2017 v 22:38
Přišel, obejmul mě, dal mi ibalgin (mám něco se šlachama v pravé ruce, a dost to bolí.)
Je asociální. Já nemám ráda lidi.
Máme stejný smysl pro humor.
Evidentně je moje krevní skupina.

Skvěle si rozumíme, je to můj nejleší kamarád. Nechci tohle všechno pokazit, jak už jsem tolikrát všechny "vztahy" pokazila.

Jsem bisexuální a pokec s mojí mamkou.

17. prosince 2017 v 21:20
Je to asi dva týdny, co jsem "coming outovala" mojí mamče. Abych všechno vysvětlila, nejsem si svou sexuální orientací úplně jistá, ale vím, že rozhodně nejsem JEN na kluky. Vím to už vlastně docela dlouho, možná dva nebo tři roky, ale bála jsem se o tom někomu říct, zejména svým rodičům. Po určitých událostech, o kterých asi až někdy jindy, ale moji rodiče dost přehodnotili priority a tak podobně, proto už jsem ten "tlak" nevydržela a mamce to řekla. Byla jsem vážně překvapená, s jakým klidem to vzala, a začala se mou rozebírat, jaký "typ holek" se mi líbí.

Teď ale zpět k tomu, co jsem chtěla napsat. Dneska měla mamka lehkou roztržku s taťkou, a když taťka poodešel, otočila se ke mě a řekla mi: "vidíš, vážně si neber chlapa, je to s nima děs" a mrkla na mě. Rozesmála jsem se, bylo tak moc úlevný vědět, že mě bere normálně.

Očekávání, skořice a punč.

16. prosince 2017 v 20:42
"Těšíš se na Vánoce?"

Upřímně řečeno, Vánoce jako takové až zas tolik nemusím. Co ale zbožňuju je to "předvánoční období", kdy je všude cítit skořice, punč a naděje. Ozdobná světýlka jsou na každém domě, stromku, keři a čemkoliv, co zrovna Vánočním nadšencům přijde pod ruku. Lidi jsou o něco míň nenávistnější a ve vzuchu je jakési očekávání - hlavně Nového roku, o kterém všichni doufáme, že bude lepší než ten předchozí.

Některým lidem stále přijde, že pro většinu "dnešní mládeže" jsou tyhle svátky jen o dárcích, ale jsem čím dál tím víc přesvědčená, že tomu tak není. Během celého roku mají všichni plnou hlavu starostí a Vánoce jsou pro ně takovým klidným a bezpečným ostrovem na tom bouřlivém oceánu plném stresu a problémů. Je to čas, kdy máme možnost pobýt se svými blízkými, které normálně jen zběžně pozdravíme a zase chvátáme jinam.

Budoucnost, cíle.

15. prosince 2017 v 21:59
Nikdy jsem nevěděla čím chci být, z čeho maturovat, na jakou jít vysokou... Včera se mě ale babička zeptala, co škola, a já potom už jen slyšela, jak vyprávím věci, co působily, že to mám v hlavě vážně celkem srovnaný. Pár jazykových diplomů, které mi ulehčí přijímačky na vysokou a budou moct být podkladem pro potencionální práci.

Někdy podvědomě dávno víme "co dál", jen zřejmě chvíli trvá, než to všechno vypluje na povrch - musí přijít nějaký podnět zvenčí.

Že bych se konečně začínala nacházet?

Nedepresivní, nezlomená - zatím.

14. prosince 2017 v 19:35
A tak jsem znovu začala lhát. Napřed jen proto, abych jim udělala radost. Pak už jsem v tom pokračovat musela, aby nevyšlo najevo, že jsem lhala.

A zase jsem se ocitla v tom začarovaném kruhu. Bez možnosti jakéhokoliv v rámci možností únosného východiska.

Nečekám, že dostanu další šanci. Ani si ji nezasloužím. Uznávám, že je to všechno jen a jen moje chyba. Nečekám pochopení, odpuštění, ani nic podobného.

Co víc dodat? Snad jen, je mi to líto. Budu se snažit. Vážně.

Krátce o mých pocitech.

13. prosince 2017 v 21:26
Potřebovala jsem někoho, kdo by tu pro mě byl. Ať by se dělo cokoliv, ať bych udělala jakakouliv hloupost. To jsem toho vážně chtěla tolik? Je snad špatné nechtít být tolik osamělá?

Nejsem sama, jsem osamělá.


K čemu jsou vám pocity, když se o ně nemáte s kým podělit?

Nevěděla jsem, jestli sem vůbec tyhle "deprimující kecy" psát, ale tohle má být místo, kde konečně můžu být upřímná, protože jsem schovaná za tou virtuální zdí.

(Otázkou už jen zůstává, jestli můžu klesnout ještě hloubš, než když si vylévám srdíčko na internetu.)

Naivní? Hloupá.

12. prosince 2017 v 19:44
"Jsi krásná. Mám tě rád."

Znovu jsem začala věřit, že z nějakého nepochopitelného důvodu mě někdo může mít rád.

"Jednu pusu, prosím."
"Mám přítele."
"Nemusí to vědět."

A situace se komplikuje. Nevím jak na tom teď s přítelem jsme, ale tohle udělat nemůžu.

"Jsi nejnádhernější holka jakou jsem kdy poznal. Jsi jiná než ostatní."

Možná jsem udělala chybu.

"Vím, že řekneš ne... Ale neposlala bys mi fotku bez trička?"

A konec. "Krásná". Jasně. "Milá, zábavná, mám tě rád." - Ale jen když udělám to, co chceš.



Moje důvěra se roztříštila na tisíce drobných kousíčků.